Jdi na obsah Jdi na menu
 


Krajinou Oty Pavla

8. 4. 2012

 Náš první dogtrek

Je pátek 23.9.  14,20hod a my odjíždíme směr Křivoklátsko na náš první dogtrek. Cesta je až do Mělníku vcelku klidná. Tady je v pátek odpoledne město úplně zasekané, tak mám čas přemýšlet  a zvažovat, copak nás to vlastně napadlo.

Dogtrekking  jsem si chtěla zkusit už dříve, ale nějak k tomu nedošlo. Letos v létě jsem se domlouvala s kamarádkou Lenkou, že bychom konečně spolu vyjely, že mě zasvětí do tajů a krásy dogtreku. Jeseníky nám nevyšly – neměla jsem  volno z práce, Krkonošská tlapka také nedopadla, tak jsme se těšily na „Otu“. Lenku však zklamala noha a nemohla jet.  Je mi to líto, ale už to nevzdám. Zkusím to. 3 dny před startem mi astma hlásí, že na něj nemám zapomínat a tak si říkám, jak já to můžu ujít, když si musím 4x „dejchnout“, abych vůbec mohla ráno začít učit.  Nevzdám to!!!!!!!! Léky zabraly a den před odjezdem už dýchám bez potíží.

Mělníkem  jsme konečně projeli a ve Slaném je situace velmi podobná.  Jo, jo, pátek odpoledne.

Tentokrát se mi honí hlavou myšlenka, zda se nepřeceňuji, zda na to mám, abych to ušla. Sice jsme letos v létě  s Honzou „potrénovali“, ale naše výlety byly jen kolem 25km. A ujít  42km!!! ??? Mám také obavy, abychom se stihli vrátit do tmy. Krajinu neznáme a někde bloudit jen s čelovkou… brr!

Na Křivoklátsku jsme s Honzou ještě nebyli, tak jsme zvědaví. První dojmy nejsou vůbec špatné, vypadá to slibně. Kemp Višňová patří v létě vodákům, nyní patří pejskům a jejich pánečkům. V pohodě jsme se ubytovali a v 18hod nám byl předán plánek cesty. Jaké překvapení!  Z původně očekávaných 42km  je najednou 46km!! Jejda, mé obavy jsou ještě větší.

Večer jsme měli přednášku o Křivoklátské přírodě a na meetingu nám přiblížili trasu a některé její záludnosti. Mám smíšené pocity – bojím se a současně se těším.

Je sobota ráno, 6,20hod a budík mě nutí vstávat. V kempu se válí mlha a při venčení  potkávám několik stejných nadšenců. Za 20minut je tábor mnohem živější, asi se většina rozhodla startovat  co nejdřív, aby se stihla vrátit do tmy. Před startem nás ještě čeká důkladná veterinární kontrola ( jsem mile překvapena pečlivostí) a mým psicím je start povolen. Startujeme v 7,30hod. Honza nezávodí      ( nemá psa ;)) ), jde se  s námi projít krásnou krajinou.  Samozřejmě si celou výbavu nesu sama a později přibalím do batohu i Honzovu mikinu ( můj batoh je přeci jen větší J).

Tady je pár postřehů z trasy:

První  polovina trasy – do Lán – je úžasná procházka. Lesem, po cestičkách, klídek. Mlha se postupně rozpouští a jasně vítězí sluníčko. Několik dogtrekařů nás předběhne, což nás nevyvádí z míry. Ať si běží, my se projdeme J.  V Lánech si dáme pauzu a svačinu, orazíme první kontrolu.

Druhá polovina trasy je mnohem náročnější. Nejen terénem, ale také síly docházejí. Tedy alespoň mně. Amálka i Berryška  táhnou a pomáhají mi. Překvapuje mě, že vodítko je stále napnuté a psice mají dobrou náladu. Nejen ony. I Honza je v pohodě. Stíhá fotit a pozorovat přírodu. Jsem ráda, že jde s námi.

Zhruba na 20.km Honza odhaluje, proč jsem si chtěla doktrekking zkusit a rozhodla se to absolvovat. Myslím, že už mu je jasné, že to dnes  není naposled.

Na 31.km obě psí holky pochopily, že když máme pauzu na pití, je dobré se nejen také napít, ale i  lehnout a nečekat na nás vestoje.

Zhruba na 35.km táhne víc Berryška – není divu. V okolí je slyšet střelba a ráda by byla co nejdříve pryč.

Výšlap ke druhé kontrole prověří nejen fyzičku, ale zkouší i mé průdušky. Vydržely a my se blížíme k cíli. Jen netušíme, že cesta bude ještě zajímavá a terén záludný.

45.km – navrhuji, že pakliže  se dočkám cíle, nejprve si dojdu na WC a pak bych prosila pivo!

46.km a cíl vidím před sebou, zbývají poslední kroky a…. také pád. Amálka s Berrryškou přeskočily lano, já nestíhám a zakopávám o šlahoun ostružiníku…. padám přímo na nos a do cíle docházím s krvavým nosem. Ale došli jsme!!! Zvládli jsme to a za světla!  Výsledný čas je 9,20 hod, což jsme ani nečekali.  Zásluhu na tom mají obě feny, které to zvládly bez újmy na zdraví, fyzičce a nálady. Je znát, že na těch našich výletech přeci jen naběhají x krát více kilometrů a nějakých 46km na vodítku, je nerozhází. J

Dostala jsem pivo a polévku a je mi dobře. Tělo bolí, ale duše je šťastná. Každopádně se vyplavilo nějaké množství endorfinů  a myslím, že chvilku z toho budu žít.

Pár postřehů z kempu:

Je zde pohoda. Vracejícím dogtrekařům ti ostatní tleskají  a oceňují, že došli. I na ostatních je vidět, že je tělo bolí, jsem ráda, že jsem normální ;)). Při rozhovorech se řeší trasa, obdivujeme  „longaře“ a hlavně chválíme super počasí a krásnou přírodu.  Pejsci odpočívají a v blízkosti svých unavených psovodů jsou evidentně spokojeni.

Je neděle ráno. Nikdo nikam nespěchá, ani mlha nepospíchá s tím, aby se rozpustila. Šli jsme se podívat k řece a obě psice rozhodně nevypadají, že včera ušly 46km. Moje krkolomná chůze to na mě prozrazuje, ale feny lítají a mají chuť si hrát. V 10hodin je mlha pryč  a sluníčko příjemně hřeje. Osazenstvo kempu  se sešlo na vyhlášení výsledků a doslýchám se, že  někteří z „longařů“ jsou ještě na trati. Mají můj nesmírný obdiv.  To bych fakt nevydržela.

 

Máme za sebou náš první dogtrek a já jsem šťastná, že jsem si to zkusila. Pevně doufám, že nám bude všem zdraví přát a příští rok opět vyrazíme.  Je sice pár věcí, které jsem nepochopila ( jak lze ujít 100km, jak lze uběhnout 46km , jak lze ujít 2x 100km během 4 dnů…) , ale to rozhodně nevadí. O tom to přeci není.

Děkuji všem pořadatelům dogtreku Krajem Oty Pavla za bezvadnou trasu a organizaci, která jistě není jednoduchá.